Tvorba webových stránek a eShopůZaložit webové stránkyZaložit e-shop

index

Na tom našem dvoře

 

Na národní výstavě v Nitře bylo vidět i rejdiče českých národních plemen.

 

 

 

 

Čeští  holubáři

< xml:namespace prefix = "o" />    Na záspi úhledného statku venkovského stojí stařeček s hlavou bílou jako mléko. Odpolední slunce praží, metá stařečkovi paprsky se strany do oka, to však mu nevadí. Bez kazajky, jen ve vestě posázené dvěma hustými řadami knoflíků, pošoupl si vydrovku na onu stranu, kde slunce hřeje a teď rozhlíží se živým dosud okem po sousedních střechách. Hledá cosi – a předmět jeho hledání? Netřeba si činiti výtku z nediskrétnosti, stařeček sám každému s pýchou ukáže malé hejno různě zbarvených holubů, hovících si na blízké střeše po několika bidélkách. Dívá se na ně s potěšením, však je k němu oprávněn. Jeho sivý voláč předčí každého z celé vsi a když ve vzduchu křídloma zatřepetá, je jakoby tloukl prkénky o sebe. Dědeček ho naučil na domov, ve vsi jsou zloději jako jinde, pasou po něm a chytí-li ho někdy, tu pak nesnadno se souditi s holubáři.

Teď na ně zahvízdal zvláštním, lákavým způsobem a holubi jeden po druhém slétají  k zemi, kam jim dědeček hází zadinu. Přinesl ji plné malé necičky. V létě už spořiti nepotřebuje, žně jsou za dveřmi a dědeček má v starém sudě na půdě za komínem ještě hojnost zadiny zaspořenu. Marně se při mlácení a čistění obilí nestará, však ani teď by je ještě neživil, jen kdyby se, jak říkám, o své miláčky nebál.

Od té doby, co pochoval nebožku babičku, dej jí Pánbůh radost věčnou, nemá vedle vnoučat jiného potěšení, než své holuby, mezi ty se vžil. Zná každého jménem, ví o přednostech i slabostech toho i onoho, ví o všech svárech v malé rodině té povstalých, ba ví i každou potěšitelnou událost, jež toho neb jiného potkala. Ten se mu narodil doma v podkroví, druhého vyměnil od kamaráda holubáře. Toho si opět přivedla samička, byvši ovdovělá, opět jiného koupil, slovem každý z nich tvoří článek v kruhu upomínek dědečkových – a z čeho má stařec, téměř nad hrobem již, ještě žíti, ne-li z upomínek? Budoucnost mu již nepřinese mnoho dobrého. Je mi, jako bych viděl v dědečkovi našem zosobněnou povahu národa našeho – a mám za to, že nesním o utopiích.

V šedé dávnověkosti ctil ho jako ptáka posvátného Čech, později si ho pro přítulnost oblíbil, ač zajisté i ostatní vlastnosti holubovy na nemalou váhu kladeny byly. Později si ho také volil za obraz do sedmibarevné duhy svých písní a naposledy si z něho udělal sport. A v posledním stadiu zaujal mysl i měšťákovu i venkovanovu. Ba najdeme i v nejvzdálenějších vrstvách milovníky holubů – holubáře.

My pohlížíme nyní na holubářství jako na sport hotový a v každém oboru vypulérovaný, avšak než dospěli holubáři tam, kde nyní jsou, musili asi prodělat pracnou školu, byliť odkázáni sami na sebe a leges artis (zákony umění). Teď mají již svou klassifikaci, vytvořili si svůj občanský zákoník, ba dohnali věc až do extrému – naučili se podváděti jako málo kdo jiný. Však zná každý, mnoho-li se po venku věří židu, koňaři a holubáři.

Má-li mít holub cenu, musí býti volatým, ale nikoliv jen tak ledabyle. Štíhlé vole cennější je bachoratého, které má cenu tenkráte jako zvláštnost, je-li ohromné. Naduje-li se voláč a spadne-li následkem tíže volete ztrativ rovnováhu, se střechy, jest ideálem pro celé okolí. Celá ves, totiž ta umění znalá, si o něm povídá, sousedé se na něj chodí dívat a známější si zamlouvají po něm holoubata. Ten má podobnou samici, spárkují je dohromady a holoubata boudou na půl. Nejzávistivější chytí se toho prostředku, že po něm pasou. Hledí ho vlákati do budníku s padákem, dají hrách pod řešeto, pozvednuté dřívkem na jednu stranu. Za dřívko přivázán provázek, aby se mohlo podtrhnout a řešeto aby padlo. Dostane-li se holub pod ně, tu s bohem na věky.

Ke kráse holubově přistupuje dále štíhlost spojená s absolutní výškou holubovou. Vyšší daleko jest cennější nízkého. A aby se konečně trias aesthetická doplnila, musí míti pěkný holub nohy porostlé peřím, musí býti bufatý, jak říkají holubáři. Teprve pak rozhoduje barva.

Sivá s černou jsou nejobyčejnější. Červená (železňáci), žlutá, slezová, popelavá (moučňáci) jsou hledanější. Kombinace různých barev již vyšší požívá úcty, než jedna jediná.

Holub černý s dvěma bílýma proužky na každém křídle (štrychák, pružák) čtyř,    i pateronásobnou má cenu jednobarevného. Žlutý pružák dokonce je velmi vzácným. Má-li holub dále prsa a záda temná, křídla s hlavou a ocasem bílá, tu zove se holub sedlákem (kořen je sedlo). Bílý holub s červenýma křídloma  zove se dominikánem – snad pro jakousi podobnost, již spatřuje venkovan v bílé klerice a hnědém plášti u mnichů řádu dominikánského.

Barva, jak vidno, přispívá hlavně ku klasifikaci, vedle ní však ještě jiné zvláštnosti. Tak na př. tvoří holub, který v letu téměř kolmo křídla staví, zvláštní rod, zovou jej stavákem a holubáři podvádějí s nimi, že je až radost na ně se podívat. Prý mají mít duhovku barvy bledé, téměř bílé – kdežto obyčejný holub má, jak známo červenou, ale holoubata mají duhovku také bledou a tu nejednou koupí nezkušenec ledajaké holoubě za statečného staváka.

Dále rozeznávají holuby, kteří v letu kotrmelce vyvádějí a p. Také hlas má své charakteristické známky. Bublák je toho známým dokladem. Holub, který se rve s krahujcem, patrně také nemalé úcty požívá. Holubář, který o krajinské hospodářské výstavě vystavil několik holubů, o nichž povídal, že krahujce překonají, pochodil nejlépe. Za málo hodin měl klec prázdnou. Znalci se přesvědčili, že holub do podaného prstu zuřivě klofe, že jest výbojníkem, a pak šli holubi na dračku. Takovéť lákadlo na milovníky a znalce příliš svůdně působí.

Trh na venkově vůbec jest rendezvous pro všechny holubáře z okolí. Střed ovšem tvoří měšťák některý. Ten má již den před trhem svou posadu o jednom patře vždy pohotově. Před večerem schytá do ní holuby a ráno okolo půl desáté vyjde. Má obyčejně v jedné stálé ulici svůj kout, na blízku samého rynku.

Všimněme si ho třeba o zimním některém dnu. V ulici, kde stojí, je sníh již mnohými chodci ušlapán. Náš holubář má beranici na hlavě, šál až po hubu zavázaný, ale ruce holé. Zebe mu do nich, fouká si do pěsti a aby i z nohou zimu vydupal, přešlapuje jako kalkant. Konečně se mu čelo vyjasnilo. Přišel k posadě člověk s uzlíkem z modrého tisknutého šátku. Náš holubář jakoby nic. Vytáhnul jednoho z holubů. Vzal zobák jeho do úst, nafouknul mu vole a teď ho drží  lege artis před očima vesničanovýma.

„Je ? Ne ?“

„Pěkný voláč, ale já hledám něco jiného. Potřeboval bych perláka  (holub sivý, jehož křídla téměř bílá jsou, majíce tak jakousi podobnost se mdlým leskem perlovým), samici mám pěknou, ale je spářená s kamenáčem a tu je chci trhnout.“

„Perlák by tu byl“ a již otevírá posadu, chytaje ubídněného šedého holoubka, „ale je to vám chlapík, vidět ho v poli, to je podívaná. Před kraulíkem (krahujec) je jako střela, o toho byste se nemusel nikdy bát, že vám ho něco odnese!“

Venkovan prohlíží si holoubka, po té rozevírá uzlík a vyndává z něho holuba tmavě sivého, s křídloma barevnýma tak, že se to jaksi dlažbě podobá, zkrátka kameňáka.

„Nu jářku, šustem.“

„ I Krista pána takový perlák a šustem za kameňáčka. Přidejte pět šestáků!“

„Moc, krajane, neutláčejte!“

„Ale, Ježíš Marja, neutláčejte, mezi námi se budeme utláčet - že jste to vy, přidáte dvacet nových a máte perláka!“ Chytil při tom ruku svého kupce a plácá do ní.

„Jsme hotovi ?“

Venkovan se rozmýšlí, ale co na plat. Perláka potřebuje a již vytahuje z kapsy kožený pytlíček na zadrhnutí, otevírá a pozorně vyndává dvacet krejcarů. Holubář se blaženě usmívá, první kšeft se mu vydařil !

„Opatruj vás Pánbůh, s Pánembohem.“ Kameňáka zandává do podsady.

Jde druhý kupec s prázdnem. Zase vesničan. Stěžuje si našemu holubáři, že ten voláč, co mu ho minule prodal, mu hned uletěl k městu. Venkovan se dívá po posadě.

„A zatracenec, vy ho už tady máte!“

„To není ten, teprve dnes jsem ho koupil.“ Zatím je to týž prohnaný holub, jejž již byl asi desetkráte prodal,  a který mu desetkrát se byl vrátil.

„Vy jste ho jistě brzy pustil. Jestli pak jste ho měl se samicí ?“

„Měl, se sivačkou, jako je on!“

„A  byli ve světle ?“

„Nu, byli v budníku, zrovna moc světla tam také není, je to budník v podstřeší!“

„Pane Bože, a se mnou se přijdete vadit, že jsem vás ošidil. Vy jste ho zavřel do tmy, jak pak se měl naučit znáti samici, to se jí spíše bojí. Sousede, sousede !“

A soused? Dá si kajícně - uznávať hrubé pochybení svoje –  siváka znova vyndati z posady, vyklopí potěšen, že je to on, znova čtyřicet krejcarů přídavku a odnáší siváka opět domů, aby si ho možná za čtrnáct dní znovu přišel vykoupit. Holub nepopustí tak snadno, paměť jeho na domov udělala z něho posla.

Pisateli je znám jeden případ, kdy holubi z pošumavské vísky uletěli až do Prešpurku (Bratislavy, pozn.autora), odkudž  byli přinešeni. Co v poslední válce francouzsko-pruské vykonali, je světoznámé.

„Jářku, sousede,“ volá náš holubář za odcházejícím kupcem, „zkuste mu vytrhnout jeden větrník (krajní čtyři silná brka v křídle) a zapíchněte ho do trámu vedle budníku, slýchám jak živ, že holub líp doma dodrží, když se mu tak udělá.“

Nová zvláštnost našich holubářů: mají také důvěru v kouzlo, jsou pověrčiví. A okolnost ta nehraje ve sportu našem snad malou úlohu.

Koupeného holuba nosí holubář třikrát kolem stolu na zpátek, aby neuletěl, budník mu stlouká ze starých prkének, že prý se  nových věcí leká. O masopustě čistí budníky, je prý to panacea (všelék)  – proti čmelíkům holubím. Na štědrý den sype jim žrádlo do kruhu, jejž byl ze spjatého řetězu udělal, aby krahujec jim neuškodil atd. Kdož dovede vyčerpati celou tu pokladnu všech zlatých zrn, jíž byla zkušenost holubářů nastřádána? Každá krajina má nové poučky, každá nové zvláštnosti a odrůdy. Vševědoucím býti nemožno.

Je poledne, když měšťák holubář ukládá krosnu svoji na vozík a zapřahá se k domovu. Ošidil snad ještě toho či onoho a byl možná sám ošizen – to není proti mravnímu pořádku – mundus vult decipi (svět chce býti podváděn), zpívají si vrabci latináři.

Skromný můj náčrtek je u konce.

 

R. E. Jamot, psáno r.1874

Článek našel a k publikaci poskytnul přítel Ing. Jiří Jadrníček. Článek je publikován v souladu s tehdejší gramatikou. Byť je starý 128 let. Srdce dnešního holubáře ho pochopí. Mně při jeho čtení nad jeho pravdivostí naskočila husí kůže na rukách i nohách.Díky JIrko, že díky tobě článek nezapadl v zapomění.

 

, 

Máte zájem chovat slezské voláče, nebo slezské barevnohlávky? Pak neváhejte a kontaktujte mne na tel. 605 137 908

 

 

Klimkovice 2010

 

 

      

    

 

 

         

                                    

Rok 2009

Je půlka března a já jsem dal dohromady nové páry pro začínající chovnou sezónu.

 

 

Vážení přátelé, dovolte, abych vás na svých stránkách postupně seznamoval s mou životní vášní, chovem okrasných holubů. V současné době se zaměřuji především na chov českých rejdičů, brněnských voláčů a pražských krátkozobých rejdičů. A nyní něco málo k žhavé novince u nás doma- arabským bublákům . 

  Arabského bubláka jsem měl možnost poprvé vidět na podzimní výstavě holubů v Lipsku, na kterou mě pozval můj kamarád G.Stein z Opavy.Tento holoubek mě  svojí holubí krásou natolik oslovil , že jsem se rozhodl si ho pořídit. Můj kamarád z Hodonina J.Trecha mi dal kontakt na chovatele ,který je chová. Za pár dní jsem měl na holubníku tři páry těchto krasavců.Umístil jsem je do volierky 200x60x40 , kterou používám jako karanténu a dá se přepážkou rozpůlit. V teto karanténě byli měsíc ,pak jsem dva páry pustil do venkovní voliery kde chovám brněnske voláče.Třetí pár se stačil zahnízdit ve voliérce ,tak jsem ho  tam nechal. Včera se jim narodila dvě holoubátka. Ostatní páry venku, ale už taky hnízdí a každým dnem čekáme nové přírustky.Arabský bublák je nenáročný na potravu a velice dobře se snáší s jinými holuby. Pro jeho mateřskou péči a klidnou povahu bych ho v budoucnu rád použil na odchov krátkozobých pražáků.  Jo, na závěr co nesmím zapomenout , VELICE KRÁSNĚ BUBLÁ !< xml:namespace prefix = o />

 

 

 

TOPlist
aktualizováno: 19.04.2014 20:36:25